Výchovňáky

Minulý týden jsme odehráli tři výchovné koncerty pro základní školy. Samo o sobě to zní asi trochu vážně, ve skutešnosti je to nehorázná prča až prdel. Dvě prdele. Tři prdele prdelí. Osumnáct tisíc šestset dva vagóny po strop narvaný prdelema. Koncerty se odehrály v nádherným sále obecního domu v Praze na Míráku. Ten má kapacitu kolem šesti stovek míst. Tři koncerty – třikrát plno. Publikum tvoří žáci základních škol, v rozmezí zhruba od čtvrté do osmé (deváté?) třídy. Holkám začínají růst prsa, klukům přeskakovat hlasivky, děcka z toho maj již nekolikrát zmiňovaná hýžďata, část publika se „musí tvářit“, že je nic takovýho nemůže rozhodit a celkově to je výchovňák daleko víc pro nás, než pro ně. A potom přeskočí jiskřička. Někdy dříve, jindy později, blbý by bylo, kdyby vůbec. Naštěstí to se mockrát nestalo a doufejme i do budoucna v totéž. Když se Radim v úvodu každého takového koncertu zeptal „kdo z vás má doma nějaký hudební nástroj?“, přihlásilo se zhruba 5% přítomných (včetně nás). Následující dotaz „a kdo z vás má doma kompjůtr?“ následoval les rukou a na někom byl vidět i potutelný škleb modelu „se jako posral snad jasný neeee!?“. No a pak už Radim řekl jen něco ve smyslu „tak my vám dnes ukážeme, že ještě stále existují i živý muzikanti“ a šou…teda vlastně prdel…mohla začít. Na závěr chci ještě dodat, že získat na svou stranu publikum, které vůbec netuší, kdo nebo co jste zač, je daleko, ale když říkám daleko, myslím tím asi tak daleko, jako z Ípáku na Kavkaz, těžší, než-li strhnout partu, která jde s jasným cílem na váš koncert. Kapišto???