CS SUMMER TOUR

Taj Mahal mi tu po ránu zpívá You're Gonna Need Somebody on Your Bond, a že mám pořádně popsat právě proběhnuvší Česko – Slovenskou šňůrku Blue Effect. GOUFRIT!

Začala (jak jinak) v Praze, nástupem do vznášedla značky FT model VZ72. V tu chvíli nás čekala trasa Havířov – Bratislava – Nové Mesto nad Váhom – Truntov a zpět. Báj-d-Vej, po dvou letech, co VZ72 používáme, má nalétáno 100.000km! První z koncertů se tedy konal kousek za Havířovem, v restauraci U svatého Jána. Krásné prostředí, příroda, kamerunské kozy, azurové nebe a velice milí majitelé, kteří se o nás starali snad lépe, než o vlastní:). Jediným mínusem byl zvuk. Naší snahou je dosáhnout maximálního komfortu pro nás, především však pro Vás, posluchače a návštěvníky koncertů Blue Effect. Proto máme Bertíka, který vše kolem zvuku zajišťuje a stanovuje potřebné podmínky. Bohužel se občas najde někdo, kdo je nedodrží a zbytečně tak kazí naši společnou práci. Méně takových! Druhý den následoval 280km dlouhý přejezd do Blavy. Ač se to může zdát (a občas i je) náročné, buďme v tomto ohledu rádi, že necestujeme křížem krážem Amerikou. Kdysi jsem četl knihu Nirvana: Come As You Are, ve které jsou tyto šílené přejezdy popisovány a nikdy jsem tento faktor Nirvaně, ani jiným světovým kapelám nezáviděl. Do bratislavského múzea obchodu jsme se vrátili zhruba po roce, kdy jsme tu hráli akusticky. Tentokrát měl večer název Rock v Múzeu a nesl se ve zcela elektrifikovaném ghostu. Zahráli jsme klasický průřez včetně nově zařazené a pomalu si sedající skladby Třiatřicet. I zde patří poděkování pořadatelům, prostě chalani, ďakujeme! Páteční den, to byla přímo azurová pohádka. Myslím si, že to pro nás všechny bylo něco, jako dovolená, páč my obyčejní smrtelníci se na ni jen tak nedostaneme. Po 100km jsme dorazili do Nového Mesta, kde se konal dvoudenní bigbeatový festival v kempu Zelená voda. Hned po zvukovce jsme do ní s Wojtou taky skočili. Paráda! Večer zhruba v osm jsme zahráli 50ti minutový blok hudby druhé poloviny minulého století a hybaj do Čech chátro líná krucinál hovňajs underworld element! Přejeli jsme se ubytovat do Libchav, abychom si tak na druhý den alespoň trošku zkrátili cestu na festival Trutnov Open Air. Ten se letos konal tradičně už po několikáte naposledy v areálu amfiteátru Na Bojišti. Od rána se na nás kabonilo počasí, ale naši lehce unavenou náladu to nijak neohrozilo. Jakby taky ne, když jsme to vzali přes Hradec Králové, kde na nás v prodejně 3D MUSIC čekalo něco, na co jsme se opravdu, ale opravdu velmi těšili. Světe div se, byly to kytary Ibanez! A jak jsme mnozí z nás tušili, nezůstalo jen u prohlídky. Nejprve jsem do toho šlápnul já modelem Pat Metheny, zanedlouho na to se utrhl Radim (vytouženým) modelem George Benson a asi tak dvě a půl sekundy po něm nás následoval Wojta, kráskou jménem Artcore. Znamenalo to asi tolik, že jsme je všechny naládovali do eFTéčka a celou cestu do Trutnova s Wéčkem říkali už jen: „cívoe…no cíkráso…nene…no to snad…cívoe!“. Radim to pak krásně okomentoval po svém: „my sme ale volové, copak vy na to máte ještě nárok, ale já už bych měl mít rozum“. Do Trutnova jsme tedy dorazili v slušný euforii. Vlastně se nic nestalo, pršelo, pak přestalo. Během dvou prvních písniček se areál naplnil až po okraj, následoval 40ti minutový set, který byl prostě jedinečný. Vzpomínám na loňský ročník, který měl dost podobnou atmosféru. Ta letošní byla snad ještě o chloupek atmosférovější. To znamená, že jsme s Wojtou cestou z Trutnova říkali ty samé hlášky, jako cestou do Trutnova. Netřeba je tedy opakovat. Sice mě lákalo na festivalu zůstat, ale jak se říká „v nejlepším to utnout“. Vašek tam kopnul rovnou pětku a za dvě hodinky už jsem se doma mazlil se svou novou 6ti strunnou přítelkyní až do pozdních nočních lehce najazzlých hodin. Zazvonil zvonec a pohádky je kanec.