Jablonecká bižu

Jablonecký klub Na rampě jsme v minulosti navštívili dvakrát, a sice s akustickým kolotočem. Tentokrát si naše přítomnost vyžádala změnu. A to né ledajakou!

Už nám nestačí neustálá změna z akustických na elektrické sety, proto jsme se včera – jak jinak než kamarádsky – domluvili, že budeme hrát každý na jiný nástroj, než obvykle. Nutno podotknout, že od teď takhle budeme vystupovat pořád, ovšem vždy v jiném (náhodném) pořadí. Jablonecký los padl takto: Radim se zhostil bicích, a jako bubeník uznávám, že velmi dobře. Hrál úsporně, přesto jeho hra nepostrádala zajímavé momenty a obrovský tah na bránu. Vašek vyfasoval otřískanýho Gibsona a na to, že na něj hrál poprvé, maximálně podruhý v životě, zahrál celý koncert s nevídanou lehkostí, ovšem až na závěrečné sólo za hlavou. „To musíš Vašku ještě potrénovat!“. Jelikož miluju basovou kytaru, byl jsem moc rád, že si na ní konečně zahraju víc, než doma při doprovodu Poutníků a Kamelotu. Ovšem daleko největším překvapením pro nás všechny se včera stal Vojta. Jak ten kluk zazpíval? Ono bylo už dříve patrné, že v něm dřímá malý Luciano, ovšem takovou nálož čekal asi málokdo. Rajky, Je třeba obout boty…, Ej, padá padá, Raining Blood, 2 Minutes To Midnight, Sun is So Bright, Thriller a další písně zněly v jeho podání prostě skvěle. Čerstvě i uležele zároveň. Musím uznat, že včerejší koncert v Jablonci zamíchal kartami a já se už teď dopředu těším, kdo bude hrát na jaký nástroj příště.