Jičín

Může se zdát nekonečná…

…tahle šňůra, co míří k vám. Naší další zastávkou bylo Zámecké (nejen) blues v Jičíně. Ještě že NEJEN, jinak bychom zde fakt neměli co pohledávat. Nádherné prostředí, nádherné počasí, nádherní lidé…no, zas takový idealismo to nebylo. Odstartovala to prasklá struna na začátku písně Rajky. V tu chvíli je nejlepším řešením prostě utnout hraní a v klidu počkat na strunu novou. Proč ne, sme lidi, nejsme stroje. Naštěstí zde bylo maximálně tolerantní publikum, proto sme si mohi dovolit vyplnit čekání krátkými hudebními citacemi Billie Jean, Freak Power a naší oblíbené, tzv. zvukovkové Cobhamovky Stratus. Do ní už se za potlesku publika přidal Radim s čerstvě nataženou strunou a mohli sme pokračovat. Né však na dlouho. Trvalo to snad 10min. a přišel další výpadek, tentokrát však kardinální. V celém městě vypadl proud. Oznámil jsem časově těžko určitelnou pauzu a odebrali sme se za pódium. Zhruba po půl hodině, kdy čekání nebralo konce – navíc se nám nad hlavami začala stahovat mračna doslova – dostal kdosi geniální nápad, který zněl: sehnat Radimovi akustickou kytaru, Vaškovi nějaké bongo a hurá mezi lidi. Náhoda (děkujeme dobří lidé) tomu chtěla a během 10min. už zněly přímo uprostřed davu stoprocentní unplugged verze Ticket to Ride, Personal Jesus, Slunečný hrob za mohutné podpory všech přítomných, či Shuffle pro 12-ti strunnou kytaru. Byl to až nebezpečně krásný pocit, kdy nás s publikem nedělilo v podstatě už vůbec nic, žádná zvuková ani vizuální bariéra. Navíc sme zde konečně potvrdili, že opravdu nehrajeme na playback!